Míra Dvořák odešel. Musel jít. Někdo říká, poodejít. Jen trošku dál, na druhý břeh.
Poznal jsem ho prvně jako většina veřejnosti, tedy na Štole č. 1. V zatáčce na Svornosti, kde prováděl v díře, na známé jáchymovské testové chodbě uranového dolu, kde se uran nenašel. Jeho vypravěčské schopnosti nechaly v mnoha návštěvnících hornického skanzenu hluboký zážitek a hodně z nich si díky tomu svůj výlet do štoly dodnes pamatuje. Ve mně nechal silný dojem též. Nebylo totiž ani tak důležité, co říkal, jako spíše jak to říkal.
Dodnes nezapomenu, když se mnou uvítal a nakonec provedl celou skupinku německých turistů. Se znalostí několika desítek slovíček a větných konstrukcí vystačil na hodinovou exkurzi a ještě mu zbývalo dost slovní munice na pár vtipů a rodinných historek. Návštěvníci ze sousední země se nedozvěděli nic moc o důlních tajemstvích uranových horníků, zato po setkání s bodrým vypravěčem věděli dopodrobna, jaké rodinné poměry u Dvořáků vládnou, co mu žena chystá k obědu a která příbuzná byla z Německa. Einfach unvergessbar…
Míra se pak přihlásil na Rudou věž smrti, kde jsme s kolegou Jakubem Jarešem pořádali – z dnešního pohledu úplně naivní – školení pro budoucí průvodce areálem uranové třídírny v Horním Žďáru. Vyřídilku měl pověstnou, zkušenosti s prováděním též, rodák z místa byl kovaný. Text a kontext prohlídky se naučil obratem a krásně se zaškolil. Jen strašně mluvil. Pořád a na všechny. Zvykl jsem si na to a i když z provádění na Věži nakonec nic nebylo, přátelství přetrvalo. Rotační kulomet v ústech mi k Mírovi začal sedět.
Někteří kolegové mu přezdívali Kelišová. Vyprávěl historky, které slyšel, viděl nebo jen přibarvil a nalakoval. Chundelatý plnovous, ruce v kapsách, břicho hezky česky venku, hluboký hlas a vodopád novinek.
A protože nevyšlo oživení Věže, začala Řetízkárna. Míra přijel vždycky. Sledoval se zájmem to moje pachtění a nikdy neřekl, že je to kravina. Hodně mluvil o hnusech komunistů, o svých zážitcích s mukly, s tajnými obrázky v krovech kulturáku, o setkáních s panem Kyckou a Mandrholcem. A i když to vypadalo, že s tou cihlovou ruinou na Rovnosti nemůžeme uspět, přišel se podívat a podpořit. Zajímal se, jak to jde, co provádění, co stezka, co vnučka a inkubátor. Ptal se, sám si často i odpovídal, zatímco já jsem někde vlál na žebříku a bylo mi trochu nepříjemně, že si ani normálně nepopovídáme. Ale co hlavně? Držel palce. Věřil tomu, co děláme. To nebylo málo, zvlášť v úplných začátcích. Nemusel dělat vůbec nic a jen koukat z povzdáli, jako většina ostatních. Míra ne. Nosil knížky, sledoval naše akce, postupně přiváděl a zapojil všechny členy rodiny, až jsme se začali znát a oni aktivně pomáhat. Bez Míry, by to nebylo.
Poslední naše setkání s Mírou mě mrzí, protože bylo ve spěchu. Bylo to před měsícem a kousek, o Dušičkách. Krásná akce, spousty lidí, jen zima jako v lágru. Klepal jsem se u mikrofónu s pamětníky, zahlédl Míru a mimoděk kvitoval, že léčba zabírá a on vypadá skvěle. Tím to ale neskončilo. Periferním viděním jsem zahlédl, jak se z ničeho nic vynořil z davu a přes celou Řetízkárnu mi během mluvené vzpomínky našich hostů donesl k mikrofonu horký čaj v kelímku. Věděl, viděl, konal. Nemusel, přesto konal. Míra.
Milí pozůstalí, dovolte mi závěrem vyjádřit hluboké zarmoucení nad tím, že už Mírovi za ten kelímek a upřímný zájem o věci kolem něj, nikdy nepoděkuji. Děda Dvořák totiž poodešel. Jako kdysi ten můj děda, nejdůležitější chlap v rodině. Ale víte, co si myslím? Tihle chlapíci nikdy neodejdou úplně. Míra je tady s námi. Dívá se na nás. Má na sobě nebeské ustrojení značky Bushman a pozorně kontroluje, jak to tady vedeme. Myslím, že by byl rád, abychom to dělali pořádně. Já to určitě zkusím. A přeji si, abys zůstal blízko a držel palce dál, Míro. Děkuji.
Autorem nekrologu je Tomáš Bouška. Zdroj fotografie: Aktuálně.cz
